HOST V PAPER GARDEN... Mirka Částečková

„Před dvěma lety jsem si koupila svou první raznici, pár čtvrtek jednobarevného papíru a vyrobila jmenovky na vánoční dárky. Rodina byla velmi překvapená, protože ruční tvoření bylo to poslední, co by se ode mě kdy očekávalo. A protože jsem měla velkou radost, že se jmenovky líbily, a protože mě jejich výroba bavila (a protože mi zánět plantární fascie stále neumožňoval nazout běžecké boty), nabraly moje návštěvy papírnictví na intenzitě,“ říká Mirka Částečková, náš dubnový host na blogu. Přečtěte si, jak tenhle scrapbookový příběh dopadne!

No a v tom papírnictví mají nejen ty nádherné věci, bez kterých nedokážeme existovat, ale jsou tam i děvčata, která papírovému tvoření propadla dávno přede mnou. S jejich pomocí jsem pomalu objevovala kouzla, o kterých snad neví ani sám pan Copperfield. Děvčata jsou velmi šikovná a navíc jsou i pořadatelkami tvůrčích kurzů. Tak jsem sebrala odvahu a vyrazila. S obrovským nadšením, s obrovským očekávání a taky se strachem, jak to asi zvládnu…

Budeme vyrábět album. Lektorka mě posadila před hromadu nádherných papírů, úžasných ozdůbek a dalšího potřebného materiálu. K práci jsem přistoupila opravdu zodpovědně. S jazykem na špičce nosu tvořím a tvořím, takže dotaz: „Co tady celou tu hodinu děláš?“ mě fakt překvapil. „No přece vyřezávám ten rámeček, ne?“ 

Byla jsem pochválená za téměř „hodinářskou práci“ (doteď přemýšlím, jestli to bylo myšleno jako ocenění precizního provedení nebo jako kulantní shrnutí toho, že můj výkon za hodinu je téměř nicotný), nicméně ten rámeček jsem měla tady nastřihnout a pak to místo přelepit kytičkou. Nesnáším rámečky! Snažím se, opravdu se snažím moc, ale důsledkem mého přemotivování je zpoždění. 

Nestíhám. Všem kolem mě se zmenšuje hromada materiálu na hromádku, ale já mám pocit, že mně na tu mou někdo přihazuje. A už vím kdo. Stres. Uvelebil se mi za krkem, bedlivě mě pozoruje a tváří se jako můj největší kámoš. Časové manko jsem nedohnala ani při pauze na oběd. Vzdala jsem se smažáku s hranolkami a úžasnou tatarkou a výsledkem bylo, že jsem pořád ve skluzu. A mám hlad. A žízeň. A vůbec. Asi chci domů.

Holkám rostla nádherná alba pod rukama a já měla zalepené nůžky, ruce mi hrály všemi barvami (doma jsem zjistila že i tváře a kalhoty), dokonce jsem si vyrobila díru na NOVÉM tričku. No prostě hrůza! Večer si všechny tvůrčí kolegyňky odnášely domů nádherné výtvory a já si v igelitce odnášela HROMADU nádherných papírů, úžasných ozdůbek a dalšího potřebného materiálu. 

A když se mě manžel doma zeptal: „Jaké to bylo?“ (předstíral zájem, ale duchem právě asi po stopadesátéosmé zachraňoval svět s Jamesem Bondem 007), tak jsem mu odpověděla, že nechci papír a nůžky už NIKDY ani vidět! Z jeho pohledu bylo zřejmé, že to NIKDY bude nejpozději asi zítra odpoledne. A měl pravdu.

Uvařila jsem nedělní oběd, odběhla si svoji „desítku“ a už cestou jsem přemýšlela, do-če-ho-bych-si-tak-asi-střihla… Kurzů jsem absolvovala několik. Dokonce jsem byla i na víkendovém tvoření. Prý to je jako jet do lázní. No nevim. Naštěstí jsem s sebou měla běžecké boty a mohla se s tím nezvaným kámošem porvat mimo tvůrčí místnost. Došla jsem k závěru, že mi kolektivní tvoření moc nevyhovuje. Vysvětluji si to tím, že jsem stále začátečník, který se učí, tak prostě těm šikovnějším nemůže stačit (no, jestli to spíš není rukama, že).

Takže na kurzy chodit budu a snad si i někdy domů odnesu hotový, nádherný a neskutečně krásný výrobek. Zatím si domů nosím nové myšlenky a ty pak v klidu a v pohodě a s radostí BEZ STRESU zkouším – když zrovna nepomáhám s babičkovskou radostí objevovat svět naší osmnáctiměsíční princezně, neběhám, nejezdím na kole, necvičím jógu nebo neležím v sauně. Já se totiž ještě pořád cítím na pětatřicet, ačkoli ve skutečnosti ta pětka nedávno trojku předběhla :-)

A tady je ještě video s albem z kolekce Kara a Lina. To jako že jsem se snad něco na těch kurzech naučila :-) 

VIDEOPROHLÍDKA

Vaše Mirka Částečková